Jan Kačena: Ďábel spí v kříži na kozách
Divadelní kritik Vladimír Mikulka napsal:
„Já třeba teď lituji, že jsem pečlivěji nesledoval inscenace Jana Kačeny v končící Eliadově knihovně. Jedinou jeho režii jsem viděl přesně před dvěma lety v Alfredovi ve dvoře, bylo to divoké a vůbec ne špatné. Jenže pak mi to nějak nevycházelo. Až do poslední adventní neděle, na kterou byl velmi příhodně zařazen titul Ďábel spí v kříži na kozách.“ (..)
„Zatímco dění na scéně naprosto svobodně, nenuceně a překvapivě přeskakuje od akce k akci, nálada důsledně kolísá mezi temnou noční můrou a drastickým vtipkováním – a navzdory tomu se základní příběh, respektive cosi jako „spodní tah“ nikdy úplně nevytratí. Kačena má mimořádný cit pro kontrast a tentokrát dokáže i velmi účinně ubrat, divoké výstupy ku prospěchu věci tu a tam prostřídají pasáže téměř lyrické. A navzdory všem kontrastům a rozbíhavostem to celé nepůsobí jako nahodilá skládanka efektních nápadů, i když výslovně lze společného jmenovatele pojmenovat jen stěží. Je to zkrátka přesně ten typ inscenace, kterou nelze dost dobře racionálně vykoumat a promyslet – tenhle typ divadla si žádá velmi specifický a velmi vzácný talent.“
(23.12.2014: „Mikulka: Ďábel spí v kříži na kozách (Divadlo Na zábradlí, Eliadova knihovna)“ in: http://nadivadlo.blogspot.cz/2013/12/mikulka-dabel-spi-v-krizi-na-kozach.html)
Martin Macho Macháček ve své reportáži na Radiu Wave uvedl:
„Ďábel spí v kříži na kozách je inscenací, u níž není jasné, zda ji vůbec za „inscenaci“ lze označit. Jan Kačena a jeho spolupracovníci totiž s textem i formou zachází velmi volně a vše se v jejich obraznosti mění v hádanky – jako ve zjevení svatého Jana. Je to sled atmosférických obrazů, které se tematicky vzájemně tříští, a přesto fungují v přísném řádu.“
(19.5.2014 „Tyjátr: Božské pocity a ďábelské halucinace v klubu Pilot“ in: http://www.rozhlas.cz/radiowave/tyjatr/_zprava/tyjatr-bozske-pocity-a-dabelske-halucinace-v-klubu-pilot–1351893)
Křivánková, Kozubková, Ferenzová: Konec Klementajn
S Jindřiškou Křivánkovou o inscenaci vedla dialog divadelní kritička Lenka Dambrovská (http://www.divadelni-noviny.cz/jindriska-krivankova-kdyz-je-clovek-zena-nema-to-lehke). O inscenaci vyprávěla v pořadu Mozaika Českého rozhlasu Vltava (http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3257363).
Jana Soprová o inscenaci napsala:
„Zážitek je to opravdu unikátní, a jistě jej nepřijme každý. Pro diváka, který má rád experimenty, a hledá v oblasti divadla (a jeho kombinaci s dalšími druhy umění) něco nového, je tím pravým. Nepojmenovatelnost tvaru spočívá v pozoruhodně novátorském uchopení časoprostoru, ale také v mnohých dovednostech obou performerek, které sice jen tak „blbnou“, ale je vidět jejich disponovanost v nejrůznějších typech umění, ať už se jedná o pohyb, tanec, pantomimu, herectví, zpěv, atd. Na rozdíl od mnohých nepřistupují k tématům, které zpracovávají, se smrtelnou vážností a ambicemi „dělat umění“, ale se zvědavostí, hravostí a notnou dávnou černého humoru. Dáváme-li pozor, zjistíme, že se rozhodně nejedná jen o banální zábavu. Mezi řádky můžeme přečíst mnohé, co trápí většinu z nás, ve společnosti, v níž není snadné se vyznat, ve vztazích, které jsou nejasné, ve světě, kde nám neustále něco hrozí.”
(Soprová, J.: „Konec Klementajn v Akropoli“ http://www.scena.cz/index.php?o=1&d=1&r=10&c=23272)
Jana Soprová o inscenaci Konec Klemetajn promluvila i v pořadu Mozaika 2.3.2015:
„Jejich poslední projekt Konec Klemetajn jsem přes časem v Akropoli viděla byl to strašeně zajímavý zážitek. (..) Konec Klementajn je strašne zvláštní zálažitost, která působí přímo na smysly diváků. Je tam kousek divadla, je tam muzika, je to velmi výrazné vizuálně. (..) Najdeme tam psychoanalýzu, mýtické odkazy, jsou to dámy velmi poučené v oblasti hudby, výtvarného a konceptuálního umění. (..) Zůstane Vám to dlouho v paměti a budete o tom přemýšlet.”
(6 minut pred koncem…. http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3328177)
Jana Šajtarová v recenczi Oratorium pro bezbožnou společnost Konec Klementajn napsala:
“Tvůrkyně se vyjádřily k velmi aktuálnímu tématu. Podívaly se na něj ze všech stran, prozkoumaly ho, nabídly divákovi zamyšlení nad svým způsobem života i nad způsobem fungování celé společnosti. Prostředky, které zvolily však příliš aktuální nejsou. Lépe řečeno, už to tu bylo a ne jednou. Dadaistické poukázání na předměty každodenní potřeby, surrealistické bizarní vize, provokativní underground druhé poloviny 20. století.
Postmoderní oratorium přeplněné symboly a jasně vyjadřující obdiv minulosti. Ale také přítomnost dvou zajímavých osobností české umělecké scény, které dokázaly vytvořit neopakovatelnou atmosféru. Na Konec Klementajn si stojí za to zajít, pobavit se a nechat se fascinovat viděným.”
Oratorium pro bezbožnou společnost – Konec klementajn
Alexej Byček v příspěvku Kde je konec Klementajn? inscenaci popsal:
“Celkově se o představení dá říci, že se pohybuje na pomezí fyzického, hudebního a činoherního divadla. Autorky se nebojí experimentu a drží zároveň silnou dramaturgickou linku, která, přestože je rozdrobena do série obrazů a diváka často záměrně mate, čas od času doslovně připomene hlavní téma a nasměruje k úvahám a reflexím manipulace. Kam se pak poděla Klementajn? Nemohu říci. Katarze se však dostavila a není podstatné, jaký má inscenace název. Konec Klementajn má konec víc než dobrý. ”
Taneční aktuality – Kde je konec Klementajn?
Vladimír Hulec Konec Klementajn vyhodnotil jako inscenaci, kterou by si divák neměl nechat ujít.
(http://www.divadelni-noviny.cz/kriticky-zebricek-222014-cinohra-prazsky-divadelni-festival-nemeckeho-jazyka)
Tereza Hýsková na stránkách Divadelních novin inscenaci charakterizovala:
„Po úvodním koncertě následuje řetězec scének jakéhosi postmoderního kabaretu, v němž režisérce Lucie Ferenzové a performerkám Janě Kozubkové a Jindřišce Křivánkové, navzdory podtitulu oratorium, není nic svaté. Sledujeme jejich výzkum toho, kde všude může manipulace číhat, obrazy moderní doby provedené činoherně, se zpěvem nebo čistě fyzicky. Výstupu doprovází abstraktní projekce a vzadu u mixážního pultu také hudebník Head in Body, se kterým Kolonie spolupracovala už na projektu The Body Present. Zatímco Head in Body s maskou jelena mixuje šílené zvuky i líbivé písně za zády Kozubkové a Křivánkové, performerky rozhazují mezi diváky semena, „hrají“ golf, předvedou osudovou přitažlivost, vyhrocenou konverzaci vojáků v zákopu, z nichž se jeden pod tlakem druhého zastřelí nebo svá nahá těla pomazaná blátem obtiskují na plátno. Velmi živě na sebe přitom reagují, nejdou po vyznačené trase, tvoří intuitivně přímo na místě. Snad samy s napětím čekají, co přijde dál, jak zareaguje divák a jak zareagují samy. Nabízejí do značné nerozluštitelné hádanky, nerozkódovatelné kódy a nedešifrovatelné šifry. A hlavně otázku: Dělají si ze mě pr…?
Ale ano, to dělají. Jestli si divák oratoria Konec Klementajn může být něčím jist, tak tím, že ať už si Ferencová, Kozubková a Křivánková pohrávají se symboly, mýty, rituály, psychologií, filozofií nebo ezoterikou, humor z toho nevynechají. Umějí zůstat vážné a přitom si udělat srandu od všeho od konzumu po underground. A hlavně ze sebe.
Pocit divácké nejistoty nezmizí až do konce, kterým je velkolepá hudebně-vizuální show – technoparty. Cílem není tuto nejistotu odstranit, ale užít si nejednoznačnost jako hlavní charakteristiku. Neinterpretovat, ale prožívat, to je hlavní poselství.“
(Hýsková, T. „A tak končí Klemetajn“: http://www.divadelni-noviny.cz/konec-klementajn-recenze)
Martin Macho Macháček z Radia Wave inscenaci popsal:
„Konec Klementajn je podobenství o světě, kde vládne zmatek, nepřehlednost a hlavně přestala existovat kauzální pravidla. Tým si rozhodně neklade za cíl něco zpřehledňovat nebo přiřazovat významům smysl. Ukazují chaos v jeho síle a podvratně se mu smějí.“
(Macháček, M: „Tyjátr: Oratoria podle skupiny Kartel, část 1. Konec Klementajn“
http://www.rozhlas.cz/radiowave/tyjatr/_zprava/tyjatr-oratoria-podle-skupiny-kartel-cast-1-konec-klementajn–1461637)
U-Dick (oratorium)
Divadelní kritik Vladimír Mikulka oratorium charakterizoval:
„Zpočátku to vypadá, že se bude hrát na motivy životních osudů amerického spisovatele Philipa K. Dicka, objevuje se motiv mrtvé sestry, schizofrenie a různá ďábelská pokoušení (to vše v doprovodu nejrůznějších absurdit, odboček, citací a infantilních vtípků). Postupně se ale prosazuje motiv putování Tří králů, který vyvrcholí v blasfemickém setkání s Kristem, při kterém si králové vyřeší své problémy, třeba s mrtvým kocourem nebo s rozdvojenou osobností, čímž se celý příběh vrátí zase na začátek. A mezitím se prozpěvuje na nejrůznější způsoby (celé je to dokonce ohlášeno jako oratorium), dění se nekontrolovaně rozbíhá a pak zase nenápadně a vlastně docela logicky vrací zpátky (v tomto ohledu je Kačena bez nadsázky skvělý), vedle téměř kolečkovské parodie muzikálu se klidně může objevit třeba vtipkování o rakovině; prostě vánoční kousek jako vystřižený. Jistě, není to divadlo úplně pro každého, ale pokud si někdo chce spravit žaludek pokažený vánoční televizní pohodou, vřele doporučuji.“
http://nadivadlo.blogspot.cz/2014/12/mikulka-u-dick-kartel.html
Inscenaci byl věnovaný pořad Tyjátr na Radiu Wave:
Ráz inscenace U-Dick (oratorium) velmi ovlivnil unikátní prostor Podniku. „Nebylo to tak, že jsme měli hotovou věc a řekli si, Podnik pro to bude skvělý. Bylo to přesně obráceně. Podnik jsme měli k dispozici a U-Dick byl na plánu dne. Zároveň to, jak je Podnik postavený, tak ta inscenace vypadá. Je šitá na míru tomu prostoru,“ říkají Kačena s Nechvátalem. Právě prostorné industriální atrium využila výtvarnice Barbora Kačenová pro koncepci scény: „Nemůžeme s tím někam jezdit, Podnik je Podnik. V návaznosti na texty jsme si řekli, že budeme asketičtí a prostor budeme okupovat jenom lehce a využijeme, jak to tady funguje. Tohle je asi nejjednodušší scéna, kterou jsem kdy dělala. Celé mi to přišlo biblické, jakoby z pouště, tak proč tady něco dodělávat, když je to fajn.“
„Orchestr“ vedle těreminu a houslí tvoří také skladatelské duo Fremeni (Jonáš Rosůlek a Adam Boháč). Hudbu bizarního podobenství komponovali během procesu zkoušení. „Myslím, že to tady byla spíš skupinová terapie. My jsme to začali skládat, až když se začalo zkoušet na místě. Nemáme v kapse žádný tajemný krystal ani notičky,“ dodávají hudebníci.
„Trošku mi tam chyběly odkazy na román Ubik, protože se to jmenuje U-Dick, což je pro mě jasná slovní hříčka vycházející z názvu Dickova slavného románu. Když si tohle člověk odmyslí, tak jsem byl jako divák spokojený a zároveň bych rád vyzdvihl hudební složku,“ říká Tomáš Bayer, vyznavač Dickova díla a sám hudebník, který se inscenace zúčastnil. U-Dick je tedy formálním vytržením z reality, končícím v halucinacích jako procházka v mlze.
http://m.rozhlas.cz/radiowave/tyjatr/_zprava/tyjatr-oratoria-podle-skupiny-kartel-cast-2-udick–1464352
(Martin Macho Macháček)
